Haworthia pearl drops

Výrobce: HANDMADE

V posledních letech trvale stoupá zájem o pěstování příslušníků rodu Haworthia. rostliny Zájemci mají možnost opatřit si množství informací prostřednictvím literatury nebo hledat poučení a kontakty prostřednictvím internetu. Problémem zůstává opatřování nových přírůstků do sbírky, protože nabídka semen ani rostlin u nás není zatím dostatečná. Právě to však mnohé z nás láká, nejsme jen pěstitelé, ale i sběratelé a získávání špatně dostupných druhů a novinek v nás může uspokojovat atavistické potřeby původních lovců. Cílem pojednání je rozdělit se o dlouholeté zkušenosti získané pěstováním rostlin tohoto rodu. Mimo stručné zmínky o historii a taxonomii rodu se zaměříme na pěstování, rozmnožování rostlin rodu Haworthia, nemoci a škůdce, seznámíme čtenáře s některými zajímavými druhy, ale vyhneme se polemice o platnosti názvů rostlin. To přísluší podle našeho názoru zejména profesionálním botanikům.

Haworthia comptoniana

Zařazení rodu

Rostliny tohoto rodu patří do podtřídy jednoděložných, řádu liliokvětých, čeledi liliovitých, podčeledi asfodelovitých, skupiny aloinovitých. Mezi nejbližší příbuzné patří známé rody Aloe, Gasteria a rody Astroloba, Poellnitzia, Chortolirion, které bývají často zahrnovány přímo do rodu Haworthia. Ze vzdálenějších příbuzných je možné jmenovat například rody Bulbine, Scilla, Nolina, Calibanus, ale také například cibule, lilie, tulipány aj.

Historie

První psané pojednání o rostlinách rodu Haworthia pochází od Oldenlanda, superintendenta zahrady Holandské východoindické společnosti v Kapsku z r. 1695. Bylo nalezeno jako součást Valentynova díla Beschryvinge van de Kaap der Goede Hoope /1726/. Několik druhů, označených tehdy ještě jako Aloe, dnes patří do rodu Haworthia, např. H. arachnoidea /L./ Duval, H. venosa /Lam./ Haw., H. marginata /Lam./Stearn., H. viscosa /L./ Haw. Další 4 druhy popsal Commelin v díle Praeludia Botanica v r. 1701 – 1703. Postupně byly objevovány, identifikovány a popisovány další druhy, např. Commelinem v r. 1917, Haworthem v letech 1804 – 1819, Bakerem /1880/, Marlothem /1908 – 1912/, Scottem /1965 – 1999/, Bayerem /1972 – 1999/ a dalšími. J.R. Brown rozlišoval ve své „A brief review of the genus Haworthia“ /1957/ již 160 druhů a dalších 210 variet. V díle znalce sukulentní flóry H. Jacobsena najdeme 162 druhů a 226 variet či forem /1960/. V literatuře se uvádí, že vlastní název HAWORTHIA byl poprvé použit H.A. Duvalem v r. 1809 na počest anglického entomologa a botanika Adriana H. Hawortha /1722 – 1783/, specialistu na lomikameny, narcisy a sukulenty.

Pokusy uspořádat rod provedli Fearn, Pilbeam, Scott a zejména Bayer, jehož revize obsahuje 61 druhů a 146 nižších jednotek. Většina uvedených autorů studovala rostliny přímo na jejich nalezištích nebo měla k dispozici importní materiál. Z uvedeného výčtu je patrné, že se rod Haworthia těšil trvalé pozornosti a přízni botaniků i amatérských pěstitelů, kteří významnou měrou přispěli a dodnes přispívají k jeho poznávání. Přínos amatérských pěstitelů spočívá v tom, že shromažďují velké kolekce rostlin, pečují o rostliny sbírané v přírodě, pokouší se je systematicky pozorovat a množit. Často své zkušenosti publikují, konzultují s profesionálními botaniky a tím přispívají nejen k propagaci, ale k dalšímu poznávání rodu. Někdy bohužel i ke zmatkům v taxonomii neuváženým publikováním popisů.

Haworthia truncata

Výskyt

Haworthie rostou v jižní Africe, zejména v Jižním Kapsku, ojediněle i jinde /Namibie, Mozambik aj./. Nezřídka osídlují pukliny skal nebo kapsy vzniklé v horninách, zaplněné usazeninami. Jindy je nalézáme v jílovitých půdách, v částečném zástinu keřů, stromů a travin nebo na přímém slunci.V Africe mají období klidu od ledna do března, kdy je na jejich lokalitách přílišné horko a sucho a proto většinou zastavují růst. V našich podmínkách rostou nejčastěji od jara do podzimu, některé druhy kvetou koncem zimních měsíců.

Charakteristika rostlin

Všichni zástupci tohoto rodu patří mezi sukulentní trvalky. Stonek bývá úplně zakrnělý nebo zkrácený /mimo H. cymbiformis v. ramosa/ a skrytý mezi nahloučenými listy. Dužnaté listy mají uspořádány až na výjimky /H. truncata aj./ v bezkmenných růžicích. Ty zpravidla bohatě odnožují a po letech vytváří mnohohlavé trsy. Právě druhy, které patří mezi sběrateli za nejhledanější, odnožují jen málo, výjimečně nebo až po mnoha letech.

Různost tvaru listů a jejich povrchu je tím, co sběratelé nejvíce oceňují. Tato pestrost však zajišťuje co nejlepší adaptaci na konkrétní přírodní podmínky. Svou plastičnost a přizpůsobivost dokazují rostliny i v naších sbírkách v závislosti na souhře hlavních faktorů – světelných a tepelných poměrech, proudění vzduchu, zálivce a substrátu. Listy jsou buď široce rozevřeny nebo přivrácené do středu . Bývají silně dužnaté, tvrdé i měkké, miniaturní jako u H. parksiana či trávovité a dlouhé několik decimetrů /H. blackburniae/. U některých druhů, jako je např. H. truncata, H. truncata v. maughanii, H. cooperi, mohou být na přírodních stanovištích schované v půdě až po vrchní části listů. Povrch listů je pastvou pro zrak a přímo vybízí k podrobnému prohlédnutí. Mívá různou barvu, bývá různých odstínů od zelené, žlutohnědé a červené až po načernalý, lesklý i matný, zdobený různými výrůstky, trichomy, žilkami, perličkami či průsvitnými okénky.

Tvar a povrch listů má fyziologický význam. Zajišťuje metabolické procesy včetně fotosyntetické asimilace uhlíku a dusíku, chrání před nadměrným slunečním zářením, je zásobárnou vody i živin a podílí se i na reprodukci. Například ochrana před sluncem může být ve formě více či méně hustého obrvení, hrbolků, filtrů z průsvitných okének, pigmentů či průsvitných pruhů a skvrn nebo růžicovitého kompaktního uspořádání listů. Omezení výparu podporuje také poměrně silná kutikula a malý počet zahloubených průduchů. Listy mnoha druhů mají schopnost přiklonit se ke středu v období vegetačního klidu nebo odumírají buňky jejich horních částí. Působí pak jako slunečník. Podobnou funkci mají také listy mnoha jiných sukulentních rodů a proto nás nepřekvapí tvarová podobnost s některými zástupci rodů Aloe, Anacampseros, Ariocarpus, Crassula, Echeveria, Gasteria, či Sempervivum. Přesto jsou však druhy rodu Haworthia poměrně charakteristické a dobře poznatelné.

Haworthia limifolia

Květenství se vytváří mezi listy v horní části rostlin a tvoří je malé zygomorfní květy bělavě zelené barvy řídce rostoucí na stvolu délky 15 – 50cm, někdy i delším a větvícím se. Nejsou samosprašné. Pokud dojde ve sbírce k samovolnému vytvoření plodu, nelze obvykle vyloučit intervenci biologického faktoru opylení. Právě květy jsou zatím nejčastěji přijímány jako kritérium pro vnitřní dělení rodu do tří podrodů: Haworthia, Hexangulares a Robustipedunculares. Rozdělení rodu, postavení a pojmenování jednotlivých taxonů není konečné a v mnoha případech bude třeba čekat na výsledky moderních vědeckých postupů, např. porovnávání sekvencí DNA.

Kořeny

Nejdůležitější pro dobrý stav rostliny jsou její kořeny. Už K. Čapek napsal: „Pěstuji hlavně kořeny a zeminu“. Jejich stavu odpovídá do značné míry růst, vzhled, kvetení a celková kondice rostlin. Haworthie mají většinou hrubé, masité kořeny, které se postupně obnovují. Půda v pouštích a polopouštích vždy obsahuje v jemných půdních pórech nepatrné množství vody, přestože je na pohled suchá. Mohou ji však přijímat jen ty rostliny, jejichž kořeny a jiné orgány obsahují osmoticky aktivní látky. Právě u sukulentů bývají hodnoty osmotického tlaku kolem 0,5 Mpa, což je podstatně méně než u nesukulentních rostlin /1 – 2 Mpa/. Kořeny rostlin rodu Haworthia tedy mohou přijímat nejlépe vodu po ovlhčení svrchní několikacentimetrové vrstvy půdy příležitostným deštěm případně rosou, ve sbírkách zálivkou. Kořenový systém je mělký, obvykle 4 – 10 cm. Nejvyšší příjmovou aktivitu mají nejmladší kořeny, které dosud nemají zkorkovatělé vnější buňky, což je ochrana před ztrátou vody z kořenů výparem při přehřívání vrchního horizontu půdy za slunečných dnů. V období vegetačního klidu nově vytvořené tenké kořeny obvykle zasychají . Dále se snižuje hydraulická vodivost starších silnějších kořenů, aby se omezil transport vody z listů do kořenů a suché půdy. Po určité době postupně nebo i naráz staré kořeny odumírají a bývají nahrazovány nově vytvořenými. V průběhu vegetační sezóny tak může dojít k dočasné zástavě nebo zpomalení růstu a zvýšené citlivosti na zálivku. V extrémním případě je nutno některé rostliny vyjmout ze substrátu, zbavit nefunkčních částí kořenového systému a znovu zakořenit.

Haworthia emelyae

Substráty

Rostliny rodu Haworthia jsou velmi adaptabilní a na substrát nemají specifické nároky. Rostou v každé směsi běžně používané pro kaktusy či jiné sukulenty s neutrální reakcí pH. Autoři vyzkoušeli i čistě minerální substráty, v současnosti dávají přednost lehkým půdám složeným ze stejných dílů odleželé kompostové zeminy a štěrku, vše přesáté na granulaci do 4 mm. Místo štěrku je možné použít perlit nebo jinou inertní látku. Někteří pěstitelé do půdy přidávají trochu rašeliny. Kdo rád a hodně zalévá, zvolí substrát co nejpropustnější, kdo s vodou šetří, může použít zeminu s vyšším obsahem jílovitých částí, neboť ta pomaleji vysychá. Samozřejmostí je dobrá drenáž. Lze doporučit pokrytí povrchu substrátu vrstvou hrubšího křemičitého písku. Omezí se tím výskyt řas a sbírka vyhlíží estetičtěji. Neužívejte kamínky tmavé barvy. Za horkého slunečného počasí akumulují příliš tepla a mohou spodní listy doslova uvařit.

Rostliny dobře prospívají v nižších hliněných či plastových květináčích nebo miskách. Raději volte nádoby menší a zalévejte častěji. Prospívá to hygieně kořenů. Velké kontejnery /10×10 cm a větší/ vysychají za chladnějšího počasí až překvapivě dlouho a to může vést k hnilobě kořenů.

Přesazování je závislé na rychlosti růstu a velikosti rostlin. Zkušenosti řady pěstitelů ukazují na užitečnost přesazování dospělých rostlin v periodě 1x za 2 – 3 roky. Dlouhodobě nepřesazené rostliny ztrácí dynamiku růstu a klesá jejich květuschopnost.

Zálivka

Ačkoliv se květenství některých rostlin často vyvíjí v zimních měsících /komplex H. emelyae/, v našich podmínkách probíhá hlavní růst od jara do podzimu. Již dvouleté zdravé rostliny bez úhony snesou období sucha od konce října do března. Některé druhy, např. H. cymbiformis, H. chlorantha, H. venosa apod. mohou být na světlém a teplém stanovišti mírně zalévány celý rok. Intenzita a frekvence zálivky pochopitelně záleží na mnoha okolnostech – propustnosti substrátu, osvětlení, teplotě, stavu rostlin, intuici pěstitele aj. Obecně lze doporučit, aby se zálivka v období plné vegetace blížila Bayerem navrhovanému schématu: 1 – 2 dny vysoká vlhkost substrátu, 3 – 4 dny mírná vlhkost a 2 dny sucho. Na jaře a na podzim by měl být rytmus pomalejší a s delším obdobím úplného sucha, nezbytného pro případnou regeneraci kořenů.

Haworthia mutica

Přílišná zálivka může vést k popraskání horních částí listů, zvláště při nadužívání hnojiv. Zcela postačí přihnojení 1 – 2x ročně běžným přípravkem s nízkým obsahem dusíku, např. Kristalonem /Plod a květ/ nebo hnojivy vyvinutými přímo pro kaktusy aj. sukulenty. Je-li to možné, zaléváme spodem měkkou nebo alespoň 24 hodin odstátou vodou o přibližně stejné teplotě jako okolní prostředí. Nejste-li si jisti, zda substrát již vyschl, raději nezalévejte.

Osvětlení

V přírodě rostou sukulenty často v zástinu jinou vegetací, nelze to však zcela převzít pro naše podmínky. Pěstujeme-li sbírku rostlin tohoto rodu v polostínu, rostou často bujně, ztrácí kompaktní vzhled, charakteristické vybarvení a rozdíly mezi jednotlivými druhy splývají, stejně jako např. u netřesků. Přistínění snáší jen některé druhy / H. cymbiformis, H. chlorantha, H. attenuata aj./. Je vhodné také když se pokoušíme znovu zakořenit rostliny, při aklimatizaci importů, pro rychlejší vývoj semenáčků nebo chceme-li v létě stagnující rostliny opět přimět k růstu. Druhy jako například H. pygmaea, H. emelyae, H. truncata s varietou maughanii, H. semiviva, H. bolusii, H. cooperii se všemi varietami a většina dalších snáší celoroční umístění na exponovaných stanovištích. Vyzkoušeli jsme i jejich letnění. Má-li pěstitel možnost volby, měl by tyto rostliny pěstovat tam, kde svítí dopolední slunce.

Všeho moc škodí i v tomto případě a nadměrným osvitem můžeme způsobit rostlinám stresující podmínky. To se často projeví zvýšenou tvorbou nezelených barviv a chorobným zčervenáním listů nebo popálením, běžnější je však zasychání špiček listů /H. attenuata, H. glabrata, H. wittebergensis aj./. Vyčerpání zásob energie při dlouhodobém působení nepříznivých podmínek může znamenat konec rostliny. Obecně platí, že je dobré dát ve sbírce rostlinám tohoto rodu tolik světla, kolik ještě tolerují. Přistínění ve dnech vrcholného léta lze doporučit.

U druhů H. springbokvlakensis, H. mutica, H. arachnoidea, H. comptoniana a dalších jsme s úspěchem vyzkoušeli celoroční pěstování pod běžnými zářivkami první 2 roky od výsevu. Rostliny umístěné 8 – 10 cm od trubic prospívaly bez problémů, získaly náskok ve vegetaci a dříve kvetly. Pěstování dospělých rostlin pod umělým světlem má samozřejmě význam zejména z důvodu vegetativního rozmnožování vzácnějších druhů.

Haworthia nigra v. diversifolia

Teplota

Schopnost snášet vysoké teploty je základním předpokladem přežívání sukulentů v přírodě. Teplota kolem 50 stupňů C většinu cévnatých rostlin poškozuje, sukulenty včetně zástupců rodu Haworthia dokážou přežívat i za podmínek, kdy teplota okolního prostředí stoupne krátkodobě až na 60 stupňů C. Jejich bílkoviny jsou totiž odolné vůči nevratné denaturaci zvýšenou teplotou a mají termostabilnější buněčné membrány. Při vysokých teplotách za nedostatku vody se také projevují výhody metabolismu typického pro sukulenty /tzv. CAM/. Je-li substrát suchý, toleruje většina zástupců rodu Hawortia krátkodobý pokles teplot k nule. Mráz však způsobuje přesun vody do mezibuněčných prostor, kde narůstající krystaly poškozují buněčná pletiva.

Ačkoliv rostliny tolerují značné výkyvy teplot, pro zdárný vývoj jsou optimální teploty kolem 22 – 25 stupňů. Delší období teplot blížících se extrémním hodnotám vede k zastavení růstu. Poškození kořenů nastává, jsou-li v mokrém substrátu při nízkých teplotách. Naopak v sezóně 1999 se nám podařilo uvařit několik rostlin v plechové misce nezajištěním dostateč-ného proudění vzduchu v letních dnech.

Haworthia variegata

Choroby a škůdci

Oproti jiným sukulentům patří zástupci rodu Haworthia k těm nejodolnějším. Mimo již zmíněného necitlivého předávkování vodou, které vede ke ztrátě kořenů, a možného popálení rostlin, hrozí zejména výskyt červce kořenového /tzv. vlnatka/ popř. polyfágních háďátek. Příznaky mohou být zastavení růstu, snížení vitality a květuschopnosti rostlin jako následky chřadnutí a ztráty kořenů. Při silnějším napadení lze objevit škůdce i mezi listy nebo na bázi rostliny a pochopitelně při přesazování na kořenech. Jiní červci se objevují poměrně vzácně. Rostliny napadené škůdci ošetříme některým z insekticidů v předepsané koncentraci, důkladnou zálivku opakujeme po cca 12 dnech. Zjistíme-li napadení kořenů v zimních měsících, kdy zálivka není žádoucí, vyjmeme rostliny, odstraníme substrát a ošetříme jednotlivě ponořením do roztoku chemikálie. Silně poškozené kořeny odřežeme a po několika dnech znovu zasadíme. Na jaře a na podzim je vhodná preventivní zálivka insekticidem /Sumithion, Nurelle, Confidor apod./. Do substrátu je možné při sázení přidat také granulovaný insekticid, osvědčil se např. přípravek Vydate.

Při ztrátě kořenů odstraníme všechny napadené části, ošetříme fungicidem a po zaschnutí řezných ran na stinném místě rostlinu znovu zakořeníme. Pro zakořeňování se osvědčil perlit nebo tuf o jemné granulaci. Možná je také preventivní zálivka roztokem fungicidu v průběhu vegetace.

Vegetativní rozmnožování

Tento způsob rozmnožování rostlin zaručuje z biologického hlediska nedotčené předávání rodičova genomu, avšak z vývojového hlediska neumožňuje vznik mutací nutných k přizpůsobování se měnícímu životnímu prostředí. Pro pěstitele je nejsnadnější využít k rozmnožování odnoží, které většina druhů tvoří v dostatečném počtu.. Větší odnože navíc často mají vlastní kořenový systém a po oddělení od mateční rostliny, např. během přesazování, je možné nechat je 2 – 3 dny zaschnou a zasadit. U některých druhů stačí odnože opatrně odlomit, u jiných odřezat nožem. Je třeba, aby před novým zasazením rány dokonale zaschly. Ošetření fungicidem lze doporučit, použití stimulátorů tvorby kořenů není nutné,na stinném místě při teplotě kolem 2O stupňů C, rostliny zasazené do perlitu brzy koření. Pokud teplota neklesá pod tuto hranici, lze odebírat odnože po celý rok. Jak však získat odnože právě z těch nejcennějších, solitérně rostoucích druhů? Někteří pěstitelé popisují možnost narušení vegetačního vrcholu nebo rozřezání růžice na několik kusů s částí kořenů. My takto postupujeme jen při množení vzácně se objevujících kristát. Postup si vyžaduje nejen ostrý nástroj, ale i tvrdou povahu a tak doporučujeme spíše množení z listů stejným způsobem, jak to pěstitelé sukulentů běžně praktikují např. u rodů Echeveria, Adromischus, Sedum, aj. Metoda je osvědčená u mnoha převážně tvrdolistých druhů, např. u H. retusa, H. truncata, H. springbokvlakensis, H. bruynsii, H. mirabilis , H. pygmea, H. bayerii a dalších.

Haworthia springbokvlakensis

Vyzrálé listy odebíráme nejlépe při přesazování ze zdravých rostlin v růstu. Protože adventivní pupeny jsou na samém konci listu, snažíme se celý list vždy oddělit pohyby do stran a dolů, což si vyžaduje trochu cviku. Zakořenit lze i list ulomený či uřezaný nad spojením se stonkem, ten však nové rostliny zpravidla nevytvoří. Kalus se objevuje na odlomených listech již po několika týdnech umístění na suchém stinném stanovišti. Poté je můžeme zasadit nebo položit přes hranu květináče s perlitem, který udržujeme mírně vlhký. Použít se dá i běžný substrát pro dospělé rostliny. Tvorbě kořenů a mladých rostlin prospívá vyšší vzdušná vlhkost, teplota kolem 22 stupňů C a spodní teplo. Kořeny se vytváří obvykle za 4 – 5 týdnů, nové rostliny podle druhu během 2 – 6 měsíců, někdy i dříve než kořeny.

Některé druhy lze rozmnožovat také stolony, které často prorůstají drenážními otvory květináčů nebo kolem matečních rostlin a derou se na světlo, aby postupně získaly chlorofyl. Toto je možné pozorovat např. u druhů H. venosa, H. ubomboensis, H. limifolia aj. S oddělenými stolony zacházíme jako s odnožemi, obvykle již mají vlastní kořenový systém. Výjimečně lze pozorovat vytváření odnoží na květních stvolech /u komplexu H. retusa, H. coarctata, H. venosa/. Bylo vyzkoušeno množení pomocí tkáňových kultur, pro běžnou pěstitelskou praxi zatím nemá význam, perspektivně lze doufat v rozmnožení vzácných a v přírodě ohrožených druhů či kultivarů.

Generativní rozmnožování

Semena rodu Haworthia mají člunkovitý tvar a velikost od 1 do 2 mm, tmavě šedou barvu a svoji klíčivost si při dobrém uskladnění /teplota kolem 15 o C, 10 – 20% relativní vlhkost/ udrží 2 i více let /ověřili jsme to u druhů H. comptoniana, H. bolusiana, H. retusa, H. truncata a dalších/. Jejich nabídka na trhu není příliš velká a kvalita bývá kolísavá. Proto se většina pěstitelů pokouší získat semena z vlastních rostlin. Ke sprášení je třeba dvou nepříbuzných jedinců. Pokud se i bez našeho zásahu objeví semeníky, bývá to s největší pravděpodobností vliv působení hmyzu. Nejkvalitnější je pyl druhý a třetí den po otevření květu. K přenesení pylu, nejlépe z horních květů jedné rostliny na dolní květy druhé, lze použít velmi jemný štěteček, štětinu ze smetáku, štíhlý list z tilandsie nebo kousek rybářského vlasce, na jehož konci nad plamenem nejprve vyrobíme malou kuličku. Téměř 90 % úspěšnost dosahujeme, pokud před opylením mírným natržením zvětšíme přístup do květu. Každý květ opylujeme dvakrát, ráno a večer. Úspěch je patrný zvětšením ovaria a postupnou tvorbou semeníku již po 2 – 3 dnech. Plody se vyvíjí několik týdnů a zralá tobolka, obsahující podle druhu a úspěšnosti opylení průměrně 10 – 20 semen, hnědne a puká v horní části. Mnohé květní stvoly jsou přes 50 cm dlouhé a poléhají. To má v přírodě význam pro rozšíření semen co nejdále od mateřských rostlin. Ve sbírce hrozí vysypání semen a proto je třeba sbírat semeníky postupně jak dozrávají. Dospělá rostlina H. truncata v plné kondici může za sezónu vyprodukovat přes 200 semen.

Haworthia turgida cv. rodenii

Mezi příslušníky rodu Haworthia prakticky neexistují bariéry bránící hybridizaci. Je známa řada přírodních hybridů a v naších sbírkách je pěstováno pod různými názvy mnoho bezcenných rostlin s hybridní minulostí. V rámci objektivity je však třeba přiznat, že rod Haworthia má pro tvorbu zajímavých hybridů značný potenciál, např. rostliny z okruhu H. comptoniana, H. mirabilis, H. pygmaea, H. springbokvlakensis aj. Cenné jsou jen ty, kde je uveden jejich původ, tedy názvy obou rodičů a vždy je povinností důsledně je jako hybridy označovat. Nejasností v taxonomii je i beztoho dost. Mateřská rostlina na kterou byl přenesen pyl, musí být uvedena na prvním místě. Následuje násobící znaménko x a jméno druhého rodiče.

Pro úplnost je třeba dodat, že se do evropských sbírek dostávají v posledních letech také japonské výpěstky, např. H. truncata a H. truncata v. maughanii. Jde o vyšlechtěné hybridy i rostliny získané několikagenerační selekcí z přírodního materiálu /panašované formy aj./. Ve sbírkách bývají občas pěstovány také mezirodoví kříženci /Haworthia x Gasteria, Haworthia x Aloe aj./.

Haworthia truncata v. maughanii

Způsob výsevu semen

Vyséváme do uzavřených nádob s průsvitným víčkem způsobem známým jako Fleischerova metoda. Nádoby před výsevem důkladně umyjeme a dezinfikujeme 3 – 10 % roztokem peroxidu vodíku.Substrát shodný s tím, který používáme pro pěstování dospělých rostlin, přesátý na granulaci do 2 mm, sterilizujeme a naplníme jím nádoby. Postačí 2 cm vrstva substrátu, kterou někteří pěstitelé ještě pokrývají jemným štěrkem nebo praným pískem, na který vysévají semena. Na 1 cm plochy je optimální přibližně 5 semen. Výsev zavlažíme převařenou vlažnou vodou. Semena klíčí na světle i ve tmě, lepší je však umístit výsev na světlém stanovišti chráněném před sluncem. Kolísání teplot mezi 18 – 25 stupni C není na závadu a spíše klíčení podporuje.

První klíčenci se objevují 7 – 10 dnů po startu, největší procento vyklíčených rostlin je mezi10 – 25 dnem. Může se stát, že semena klíčí nepravidelně a dokličují i po několika měsících. Platí, že není dobré vysévat bezprostředně po dozrání semen, neboť v nich probíhají procesy známé jako posklizňové dozrávání resp. endogenní dormance. Pozorovali jsme to opakovaně např. u H. emelyae, H. emelyae v. multifolia, H. semiviva, H. mutica i jiných druhů. Vysévat lze kdykoliv v průběhu roku, z praktického hlediska je vhodné vynechat období největších veder a čas před plánovanou nepřítomností, např. dovolenou, která nám zabrání pravidelně kontrolovat stav výsevů. Dobré výsledky jsou dosahovány při umělém osvětlení. Takové výsevy mohou zaručit určitou stabilitu podmínek a tím i rychlejší růst.

Po vyklíčení většiny semen začínáme postupně větrat a otužovat klíčence. Pikýrovat je možné po vytvoření alespoň 3 listů, rozhodně nespěchejte. Použijte stejný substrát jako pro výsev. Semenáčky nejlépe prospívají v polostínu, pravidelně zalévané. Přelití může vést k rozvoji hniloby. Po odstranění napadených rostlin a ošetření výsevu fungicidem je třeba nechat substrát vyschnout a opatrně znovu zahájit zálivku. V dobrých podmínkách mohou semenáče dospívat a poprvé vykvést již třetí rok po výsevu, jsou však druhy, jejichž růst je pomalejší / H. bruynsii, H. sordida, H. scabra, H. koelmanniorum H. springbokvlaktensis apod./.

Není pochyb, že rod Haworthia má o budoucnost a zájem pěstitelů postaráno. Existují zájmové organizace jeho pěstitelů, vycházejí monografické publikace, do sbírek se dostávají japonské kultivary s neobvyklými tvary a ozdobami listů, kristáty a variace získané selekcí. Rozšiřuje se i nabídka dříve téměř nedostupných botanických druhů rostlin. Přejeme všem zájemcům, začínajícím i pokročilým, mnoho radosti při jejich poznávání a pěstování.